Kaplička v Zálesí: Nemrkej, nebo to prošvihneš (napsal Jaroslav Rudiš)

Autobus z Javorníku nás vykopne na rozcestí, dál se musí pěšky. Je ticho, chvíli se díváme na
sochu panenky Marie, které někdo do rukou dal pletací jehlice. A tak Marie plete jeden dlouhý nekonečný svetr. Jo, zima tu musí být dlouhá.
Silnice nahoru do údolí je čím dál užší, potok hučí, mezi křovím občas problesknou kameny a
základy domů, které tu kdysi stály. Ve stínu stromů stoupáme k Zálesí, jak se takhle vesnička,
nebo spíše samota jmenuje. Jsme na konci světa. Nebo na jeho začátku, jak říkají místní. Zálesí,
německy Waldek, leží ve Slezsku v javornickém výběžku. Dříve tu žilo šest set lidí, dnes jich
je asi jen dvacet, k tomu pár chalupářů, mezi nimi i pár Poláků. Dříve tu měly dvě hospody,
kostel vyhodili do vzduchu v roce 1989. Starý hřbitov plný německých hrobů a duchů tu ale
stojí pořád.
Lukáš se Zdeňkou, za kterými míříme, tu žijí pár let. Do Rychlebských hor odešli z města. Mají
dvě děti a krásný opravený dům a pramen s vlastní vodou z lesa. V tom horku přijde k dobru.
Lukáš se živí prodejem reklamy přes internet. Projel celý svět, žil v Irsku i Americe a ví, jak
fungují algoritmy vyhledávačů a jak tikají sociální sítě. Když o tom na terase vypráví, dívá
se přitom na letité stromy a zalesněné kopce, na celý ten velmi pomalu a velmi analogově
plynoucí čas.
Zdeňka Morávková je vystudovaná výtvarnice a kurátorka. Ilustruje knížky a provozuje
nejmenší a nejkrásnější galerii u nás. Jmenuje se stejně obyčejně jak vypadá - Kaplička
v Zálesí. Ale i tady vzniká zajímavé pnutí a kontrast. Zdeňka tu vystavuje současné umění.
Cesta ke kapličce vede nahoru mezi pastvinami. Povídáme o tom, jaké je to v tomhle kraji žít.
Němce po válce vyhnali, ale i dnes lidé spíš odcházejí než přicházejí. Občas se tu někdo upije,
občas zmrzne v lese. Práce tu je málo, peněz taky a zima je opravdu dlouhá a tak k výbavě auta
patří motorová pila. Když spadne přes cestu strom, na pomoc byste mohli čekat celý den. Ale
příroda je tu krásná.
Malá kaplička stojí až na horním rohu pastviny. Pak už je jen les a v něm po pár metrech
česko-polská hranice. Tam kde leží dnešní Polsko bylo dřív Německo. Vidět to je pořád na
hraničních patnících, německému D přitesali po válce Poláci nožičku a stalo se z něho P.
Z druhé strany je pořád vidět mezi válkami vytesaný nápis ČS – Československo. Tady je
historie stále živá a možná i proto hranice samotná připomíná zvláštní jizvu. Je to jakýsi
hrb z kamenů a hlíny, který se kroutí po vrcholcích hor. Lukáš říká, že tohle je jedna
z nejkrásnějších turistických tras u nás. Nádherné výhledy na obě strany, ticho, občas zmije,
občas srny, občas jeleni, ale hlavně spousta času na přemýšlení. Šance, že cestou někoho
potkáte, se rovná nule. Tady je chodec jen sám se sebou.
Když Zdeňka s Lukášem kapličku pod mohutnou lípou objevily, měla vyražené dveře. Musely
natřít střechu, vymalovat a udělat i nový dřevěný kříž. Lukáš také navozil štěrk a vyrobil
lavici. Mezitím se tu vystřídala řada méně známých i známých českých výtvarníků, vystavoval
tu třeba i můj kamarád Jaromír 99, rodák z Jeseníku. Vernisáže se pořádají párkrát do roka.
V zimě se sem vyrazí na běžkách a s lahví rumu.
Kaplička je volně přístupná, nikdo zatím nic neukradnul, žádné dílo nepoškodil. Ale i přes
okolní samotu se to v návštěvní knize překvapivě hemží podpisy. Byli tu Češi, Poláci i Němci,
kteří tady pátrali po příbězích svých předků. A pak se tu skoro každý den podepisuje jeden
místní chlápek, říkající si Taso, který chodí na procházku se psem. Byl jsem tady, píše pořád
dokola, v létě i v zimě.
Přes prázdniny v kapličce vystavuje Robert Šalanda, výtvarník, který na bílou stěnu pod kříž
napsal jen pár slov: Nemrkej, nebo to prošvihneš. Sedí to. Od kapličky je skutečně nádherný
výhled až někam do půlky Polska. Nakonec, do Vratislavi to odsud bylo historicky i pocitově
vždycky mnohem blíže než do Prahy nebo Olomouce. A vidět je dobře taky na mraky, které se
právě houfují na nebi. Bouřky sem vždycky přicházejí od západu, říká Lukáš.


Jaroslav Rudiš (1972) je spisovatel. Loni vydal novelu Národní třída. S výtvarníkem Jaromírem99 vytvořili komiksovou trilogii Alois Nebel. Založili také skupinu Kafka Band, se kterou letos u Supraphonu vydali album Das Schloss / Zámek.

Cestou ke kapličce...

Stojí za to vydat se do Zálesí z Javorníku pěšky. Půjdete kolem krásně opravené vápenky a na rozcestí do samotného Zálesí pak čeká tato guerrilová Madonna a její Boží muka.

foto: Tadeusz Kuchejda

Robert Šalanda: "Nemrkej nebo to prošvihneš"

Je to vtip? Urážka? Nesmyslný výrok nebo zenový koán? Robert Šalanda se pohybuje na hranici všech možných myslitelných významů. Tím, že výrok vytrhne z jeho původního kontextu, mu dodává větší důležitosti a určité absolutnosti. Jakou váhu mají slova, která vyslovujeme? Kolik z nich je jen výplní a kolik z nich bychom řekli, kdybychom věděli, že zůstávají „na věčnost“, že budou „tesány do kamene“, zdobit stěny chrámů nebo plnit obsahy „nesmrtelných“ knih? A vy? Máte svá vlastní „moudra“, která si někdy připomínáte? Nebo si naopak někdy vzpomenete na nepříjemná a absolutní slova, která byste už raději nechtěli nikdy znova slyšet?

„Nemrkej nebo to prošvihneš“ je výrok, který Robert Šalanda objevil na internetu. V kontextu sakrálního prostoru Kapličky se můžeme zamýšlet nad jeho významy. Obsah se volně přelévá z lehké ironie do varování. „Nemrkej“ může znamenat „soustřeď se“, „zastav se“, „uklidni se“... Možná i odkazuje na dobu, která ho vytvořila. Neustálé těkání a přenášení pozornosti, nestálost, nejistotu nebo nervozitu.

V Bibli čteme „Na počátku bylo Slovo (…) A to Slovo bylo Bůh“. Je to biblický pohled na sílu a význam slova. Slova, jsou tím, čím lze realitu vytvářet. Slovo nám může pomoci realitu uchopit, realitu dílčím způsobem pochopit. Slovo nás ale také může mást a „skutečnost“ zakrývat.

„Nemrkej nebo to prošvihneš“ ukazuje i na lidský strach, že je možné něco prošvihnout... Něco, co je pro nás důležité. A nemusí to být jen velké zázraky. Prošvihnout lze i každodenní „všednost“. A to, když zapomeneme, že jí tvoříme každým pohybem, gestem, pohledem nebo Slovem.

Zdeňka Morávková

Zbyněk Riedel: všechna fota; kromě "pohled na krajinu" od Ondřeje Valy

Robert Šalanda (1976) je absolventem ateliéru prof. Jiřího Sopka na pražské Akademii výtvarných umění (2002).

Ústředním zájmem jeho práce je malba, přestože se také zabívá dalšími médii jako jsou instalace, nebo menší trojrozměrné objekty. Aktuálně se mezi inspirace pro jeho náměty řadí prvky odvozené z typografie, abstrahovaných znaků a lingvistiky. V mnoha dílech se opakovaně objevují slova či fráze vytržené z původního kontextu, se zvláštním zřetelem na jemnou ironii. Mezi poslední projekty na nichž Šalanda prezentoval svou práci, patří výstava v galerii Entrance, galerii 35m2, MeetFactory (společně s D. Zahoranským), INI Gallery, Galerii 207, nebo tzv. Situace v Galerii Pavilon. 
V roce 2011 absolvovat residenční pobyt na ISCP v New Yorku. Je spoluzakladatelem galerie SPZ (2011). Od roku 2012 působí jako pedagog ateliéru malba na škole současného umění Scholastika.

Rozhovor pro ARTtalk

Přečtete si rozhovor pro ARTtalk

Z vernisáže "Pomíjivost a věčnost" Ivy Svobodové a autorské čtení Járy Rudiše

foto: Filip Svoboda a Zbyněk Riedl

"Pomíjivost a věčnost" Ivy Svobodové

„Portrét mě zajímá nejen jako realistická studie, ale spíše jako studie psychologická. Pomocí tváře člověka se pokouším vyjádřit jeho vášně, obavy, touhy, vztahy... Člověk má ovšem kromě tváře, kterou vystavuje světu, i vnitřní skryté tváře. O některých nemá ani potuchy a ty pak vyplavou na povrch v nečekaných situacích.“

Pro realizaci svých myšlenek a pocitů vybrala sochařka Iva Svobodová (1976) dva materiály, ušlechtilé SKLO a běžně používanou SÁDRU. To, co oba materiály spojuje je jejich tekutost. Je to nejprve neurčitý materiál, různě tvárný, který k tomu, aby promluvil, potřebuje jasnou formu, v které nakonec tuhne do nehybného a definitivního tvaru. Tekutost obou materiálů můžeme chápat třeba jako obraz duše, která hledá vtělení do konkrétní lidské formy existence. Metaforu duše pak ještě více podporují plastiky odlité pouze ze skla, které je pevným i křehkým materiálem zároveň a které je navíc průhledné. Tváře Ivy Svobodové jsou zastaveným okamžikem velice krátkého, někdy jen vteřinového stavu, momentální emoce, jsou fascinujícím kontrastem mezi tvrdostí a pevností materiálu a pomíjivostí a neuchopitelností toho, co zobrazovaná osoba prožívá. Některé tváře vyzařují klid a kontemplaci, jiné jsou zasažené křečí a děsem aktuálního prožitku. Pro někoho může být takové zobrazení něčím nepatřičným, extrémním a možná i ďábelským. V kontextu sakrálního prostoru Kapličky se nám nabízí otázka po tom, co je to ďábel. Iva Svobodová svým citlivým zpracováním ukazuje, že to není neosobní vzdálená síla, která by byla mimo tento svět, ale že je to může být poloha každého člověka, který se ocitne v sevření něčeho, co už nedokáže ovládnout. I když by možná chtěl...

Některé tváře jsou jen torzem. Jsou sami do sebe ponořené a jen malá část jich vystupuje na povrch stěny. Je jen na nás, zda si jejich emoci vyložíme jako stav, který se teprve vynořuje nebo už naopak mizí do nerozlišitelně rovné stěny neutrality. Je tato rovná stěna ideálem existence? Životem bez výkyvů? Nebo je spíše metaforou smrti, která pojme a přijme jakoukoliv bolest i radost a rozpustí ji v sobě v pohlcujícím tajemství?

Tváře Ivy Svobodové nám kladou otázku, zda některý z našich momentálně prožívaných stavů, pocitů a prožitků zůstává „na věčnost“ nebo zda se všechny roztříští na tisíce drobných střepů, když dopadnou na dno země. A co z toho byste radši?

Zdenka Morávková

Srdečně zveme na vernisáž Ivy Svobodové

Vernisáž hudebně doprovodí Veronika Vlčková.

A literárním čtením obohatí Jaroslav Rudiš.

Těšíme se na vás!

V sobotu 1.2. od 16 hodin!